Jak jsem již několikrát zmínil na některé z našich schůzek, po svých devíti letech zkušeností v roli hokejového trenéra mládeže při svém působení u malých dětí nestavím na první místo jen výsledky a herní projev jednotlivých hráčů, ale čím dál více se zaměřuji na morální rozvoj hráče, výchovu v kolektivu, motivaci apod. Ve volných chvílích bych proto během sezony rád napsal několik článků, v nichž bych chtěl rodičům, hráčům a dalším zájemcům představit svou trenérskou filozofii. Věřím, že nám to pomůže zlepšit naši spolupráci, zpříjemnit atmosféru v našem týmu, a pomůže nám to vyvarovat se několika smutným nešvarům, které lze v dnešní době často pozorovat na hokejových stadionech. A protože se nám rozjela sezona mistrovských utkání, jako první se věnuji otázce nominací a vedení utkání, které mají poměrně zásadní vliv nejen na hokejový rozvoj, ale také na budování kolektivu a morálního nastavení jednotlivých hráčů. (Pozn.: Nerad označuji hráče za "silné" a "slabé" ale pro snazší pochopení jsem udělal výjimku)

 

 

 

 

Nominaci na nejbližší utkání se budu snažit sestavovat ve středu večer nebo ve čtvrtek dopoledne a zveřejňovat ji v samostatném článku na tomto webu. Prosím všechny, kdo nebudou na začátku týdne z různých důvodů na tréninku, aby mi při omlouvání uváděli, jestli s daným hráčem mohu počítat na víkend na utkání (raději mailem nebo SMS než ústně či telefonicky). Podmínkou pro účast v utkání je aspoň jeden trénink v období středa-pátek, pokud je některý z hráčů tři dny před utkáním nemocný nebo zraněný, na utkání bude nominován jen v krajních případech velké marodky. V každé nominaci uvedu 2-3 náhradníky, které budu oslovovat v pořadí, jak jsou uvedeni po vypadnutí hráčů z původní nominace. Pokud by se někdo chtěl vzdát role náhradníka, oznamte mi to, prosím, neprodleně po přečtení nominaci mailem nebo SMS zprávou. 

 

V nominaci na utkání KLP 2008 mají přednost hráči tohoto ročníku (pokud zrovna nehrají utkání za MŽ) a budeme je doplňovat mladšími hráči. Při nominaci přihlížím k sestavě soupeře (obvykle si v průběhu týdne s kolegy z ostatních týmů voláme, s jakými hráči nastoupí, jestli nemají marodku, hráče hrající za starší apod.., abychom odehrály, pokud možno vyrovnaná, utkání). Ve většině případů budeme na dvojzápasy odjíždět v počtu 9+1, ale nebude to pravidlem. V utkáních nebudeme vytěžovat jen nejsilnější hráče, abychom chtěli utkání za každou cenu vyhrát, jde nám o to zapojit v daný hrací den co nejvíce hráčů a umožnit odehrát zápasy proti starším klukům co největšímu počtů hráčů 2009, aby i ti získali co největší zápasovou praxi. Ty zápasy mají sice označení "mistrovské", já je považuji za přípravné a trochu prestižněji beru jen turnajová utkání. Ale pozor, nominaci si vybojují pouze hráči, kteří na daný zápas budou aspoň trochu výkonnostně stačit a zaslouží si to svými výkony v předchozích utkáních a příkladným přístupem v tréninku! Nominace na utkání proti starším a silným soupeřům nejsou zadarmo, ale za odměnu! Stejně tak to platí v případě účasti na turnajích, kam vycestuje pouze část týmu (o tomto již píši samostatný článek s informacemi k plánovaných turnajích ve zbytku roku). 

 

Samozřejmě se může také stát, že některý z hráčů nebude k utkání nominován vůbec - za dlouhodobě neuspokojivé výkony, špatný přístup k tréninku, vážný prohřešek v průběhu daného týdne, chování porušující zásady týmového ducha (opakované zákeřné fauly na tréninku, slovní nebo fyzická šikana mimo led, zničení cizí věci,  apod.). Věřím že v tomto u vás najdu podporu a pochopení a zároveň chci dát tuto možnost i Vám - pokud máte s daným hráčem dlouhodobé problémy např. s chováním či s učením, můžete mu po dohodě se mnou zakázat účast v utkání. Hlavně na určité typy hráčů to aspoň nějakou dobu funguje a já toto podporuji, protože výchova dětí je v tomto věku pro mě důležitější než výsledek nějakého utkání. 

  

 

Toto bývá pro spoustu rodičů velice citlivá věc, proto se o ní rozepíšu trochu podrobněji. Protože nám jde s kolegy z ostatních týmů o to, aby se hrály co nejvyrovnanější zápasy a ty nekončily výsledky typu 30:0, s trenéry se obvykle v týdnu domlouváme mj. i na způsobu rozdělení hráčů do týmů resp. trojic. Existují v podstatě tři hlavní varianty rozdělení hráčů, a každá má dle mého názoru pro celkový rozvoj dětí (po hokejové i morální stránce) svůj nepostradatelný význam. 

 

Takto asi budeme hrávat nejčastěji, ale ne vždy. Pozitivem je, že proti sobě nastupují hráči na podobné výkonnostní úrovni, čímž mají ti momentálně šikovnější nejlepší možnou konfrontaci, a naopak slabší kluci se dostanou proti rovnocenným soupeřům více k puku atd.  Tato varianta zároveň působí (měla by, už odmala) pro hráče nejvíce motivačně -  měli by chtít "hrát za áčko", protože právě v těžkých utkáních se nejvíce zlepšují. Proto by se měli snažit na trénincích, a zápasy pak odbojovat, plnit naše pokyny a neustále dokazovat, že do áčka patří. A nejen tím, že budou dávat góly, mnohem více kladu důraz na jiné aspekty hry jako jsou nasazení, aktivita při napadání, vracení se, ochota kombinovat a chování vůči spoluhráčům! V každém utkání hrají hráči o nominaci na příští utkání. Často se bude stávat, že po prvním utkání některé hráče z áčka (kteří daný zápas neodmakali, neodvedli očekávaný výkon, sólovali apod.), vyměníme za několik hráčů z "béčka" (kteří naopak v prvním utkání dne excelovali anebo ho mimořádně odbojovali). Opět, bez ohledu na skutečnost, že to může mít negativní dopad na výsledek druhého utkání - ta výchovná lekce (kterou vidí všichni) je pro mě důležitější než prohra proti Přerovu v utkání, jehož výsledek se ani nikam nezapisuje a za dva dny ho stejně všichni zapomenete. 

 

Někdy se o prostřídání vybraných hráčů rozhodnu již před dvojutkáním, jindy právě až dle výkonu. Hráči se samozřejmě vždy dozví, zda byli přeřazení za trest (či odměnu) nebo aby se tam ti hráči prostě jen prostřídali, aby si vyzkoušeli jiný zápas. 

 

Tento přístup uplatňuji i jako určitou formu odměny pro hráče, kteří v poslední době ostatní převyšují svou mimořádnou snahou v tréninku, ač je třeba několik jiných kluků momentálně výkonnostně lepší. Přístup budu často upřednostňovat před výkonností! A nebo naopak, je to forma trestu pro sice šikovné hráče, kteří ale tréninky flákají, nedávají pozor při vysvětlování, nechovají se slušně v kolektivu, nepracují v utkání pro tým, ale "hrají jen na sebe" atd. Takže se nedivte, když občas bude "Franta" v béčku, i když je lepší než "Pepa" a podpořte mě, prosím, v zájmu i vašeho dítěte, že si musí své místo v nominaci zasloužit. Pokud budete chtít znát konkrétní důvody, proč jsem se tak rozhodl, zastavte se za mnou osobně, ale nikoliv v den utkání, ale až v týdnu po něm (osobně, ne po telefonu, ideálně po některém z tréninků, po němž nebudu muset hned na další).  

 

V tomto přístupu již nerozlišuji mezi ročníky - tzn. pokud budou některé 2009 šikovnější a poctivější, hráči 2008 prostě budou hrát za "béčko" a musí se o to poprat, nikdo nedostane nic zadarmo jen proto, že je starší. Zejména v ročníku 2009 je vyrovnanost mezi hráči opravdu mimořádná - každý hráč je v tomto týmu relativně snadno nahraditelný jinými - a já jsem za to moc rád, protože to pro mě představuje silnou páku, díky které budou hráči neustále nucení pracovat s pozitivní vnitřní motivací. Nebudu na nikoho křičet, aby se snažil a plnil naše pokyny, prostě půjde "do béčka", do třetí trojky, ke slabším spoluhráčům, nebude hrát příští utkání atd. A budu v tomto hodně přísný a nekompromisní, upozorňuji. Právě z tohoto přístupu totiž v posledních letech těží např. skandinávské národy, ale i třeba Rusko, kde trenéři ani v dorostu téměř nezvyšují hlas, ale všichni hráči přesto "jezděj, jak pily", protože když nebudou makat, jde místo nich jiný hráč. Negativní motivace ze strany trenéra podle mě u těch nejmenších kategorií funguje jen u někoho, v omezené míře a hlavně, je krátkodobá a musí se neustále vynucovat. Vnitřní motivace v hráčích zůstane navždy!

 

Občas budeme nastupovat v této variantě. Její výhodou je jednak, že se po prvním utkání prostřídají týmy a hraje se nový zápas proti jiným soupeřům. Ale hlavně, umožní i momentálně slabším či mladším hráčů potkat se v utkání a společně ho prožívat s ostatními hráči, s nimiž trénují a chodí do školy. A tím, že proti sobě mají podobně silné soupeře nejsou "jen do počtu" a dobrým výkonem si pak mohou naopak získat větší respekt ostatních. 

 

Neustálé oddělování a označování za "áčka" a "béčka" nedělá dobro v kolektivu, protože někteří hráči se pak nad ostatní povyšují a jiní jsou zase upozaďovaní, což vede často až ke skončení kariéry, a to doufám nikdo v klubu nechceme. Opakuji, že smyslem fungování našeho klubu je hlavně to, aby se děti hýbali, hráli si a učili se chovat v kolektivu. Při této variantě navíc zůstává zachována konfrontace se soupeři na podobné výkonnostní úrovní a motivační prvek "posouvání se" v hierarchii tři trojic dle předvedeného výkonu v utkání, přístupu k tréninku a třeba také chování na střídačce. Proto ji mám nejradši, bohužel ne vždy se na ní lze dohodnout se soupeři.  

 

I tento přístup má spoustu užitečných výhod, zejména po stránce budování týmového ducha a vzájemného chování a respektu ke spoluhráčům. Slabší hráči se musí snažit, "aby to nekazili", musí vyvinout maximální úsilí, aby mohli vzdorovat výkonnostně silnějším či starším soupeřům a hlavně si díky tomu lépe uvědomí, že za těmi silnými opravdu zaostávají a to by je mělo přinutit na sobě pracovat (třeba i mimo led). Rozvíjí je to i po té stránce, že se silnějšími spoluhráči i soupeři je to nutí trochu jinak kombinovat a přemýšlet. 

 

Silnější hráči naopak musí svým výkonem podpořit své slabší spoluhráče, být jim oporou, učí se mj. i vstřebávat nějakou frustraci, dále se tím rozvíjí jejich herní myšlení (např. měli by se učit poznat, kdy danému spoluhráči, který se ocitne pod tlakem, pomoci a kdy si naopak najet na přihrávku atd.) a hlavně, posiluje se tím týmový duch. Tento přístup přináší mezi hráči spoustu různých situací (až hádek a konfliktů), které my jako trenéři řešíme a máme díky tomu pracovat na morálních schopnostech a charakteru všech dětí. 

 

Nikdo předpokládám nechce mít doma (možná šikovného) hráče, který se už v deseti letech chová jako mistr světa, baví se jen s vybranými spoluhráči a degraduje ty slabší. Při zařazení ke slabším spoluhráčům jsou pak podobní hráči v pozdějším věku často vyloženě uražení (vidím to každý týden, a čím dříve s tímto začneme, tím hůře to půjde odbourat a mohou si to přenést až do dospělosti) a ani zdaleka se nepřiblíží svému maximálnímu výkonu. 

 

Stejně tak nechceme, aby si hráči užívali hru jen s jedním či dvěma šikovnými spoluhráči, ostatními opovrhovali a nebyli ochotní s nimi ani spolupracovat. S podobnými gesty a projevy se setkávám často a do dobrého kolektivu rozhodně nepatří. Zdůrazňuji navíc, že to, že je některý z kluků v osmi či deseti letech momentálně lepší než ostatní ještě neznamená, že ho ve dvanácti pět z těch "momentálně slabších" kluků výkonnostně nepředběhnou, pokud na sobě budou pracovat více než oni, bude je hokej více bavit atd. A právě ta pokora a občasné "shození z hrušky" je v tomto směru zatraceně důležité a my to těm klukům potřebujeme neustále připomínat. S podobnými projevy "povýšenosti" některých hráčů vůči ostatním spoluhráčům, se již v tomto kolektivu setkávám, a ve snaze je potlačit, je budu tvrdě trestat.

 

Uvědomte si navíc, že kvalita spoluhráčů v dané trojici má dvě strany mince - silný spoluhráč mi sice občas třeba přihraje, vybojuje puk, nebo za mě zabrání gólu, ale zároveň to bude často on, kdo bude hrát na kotouči více než já a já na něj budu jen koukat. Pro některé hráče je dokonce "dominantní role" v trojici - se dvěma slabšími spoluhráči - naopak vyloženě přínosem, protože "to najednou stojí na něm", nutí ho vynaložit maximální úsilí, aby daná trojice dala/nedostala gól, a díky tomu za ten zápas najezdí mnohem víc metrů, než při koukání, jak hraje s pukem šikovný spoluhráč. A to, že je kvůli tomu občas u mnoha obdržených gólů a je z toho frustrován, je vedlejší efekt, se kterým se musí vypořádat. A právě tyto situace zase učí hráče "nezabalit to" jen proto, že zrovna nehraje se žádanými spoluhráči. Tento jev je u dětí poměrně častý, a právě tento přístup k sestavování trojic a týmů je v tomto dobrý prostředkem, jak v tomto ohledu s hráči pracovat. 

 

Je mi jasné, že kluci už sami vidí a cítí, kdo je lepší a horší, ale my trenéři bychom toto oddělování a vyčleňování neměli zvýrazňovat. Stejný princip se snažím uplatňovat i v tréninku - tzn. někdy proti sobě nastupují v barvách rovnocenní hráči, jindy hráče promícháváme. 

 

 

Věřím, že drtivá většina - i těch tzv. ambiciózních - rodičů neočekává, že z jeho dítěte vyroste další Jágr (jen pro zajímavost, statistika, že mladý hokejista v budoucnu podepíše profesionální smlouvu je zhruba 70:1 :-) ), ale posíláte děti na hokej, protože je to pro ně zábava, smysluplná činnost a super příležitost k učení a sbírání cenných zkušeností do života. Byl bych moc rád, kdybyste si to neustále připomínali, a nestavěli ve výchově malého hokejisty na první místo jen góly, výsledky, výkony a hokejový rozvoj pouze svého dítěte, ale vnímali mládežnický sport v širších souvislostech. Každý sportovec (i já jako trenér) rád vyhrává, dává góly a zažívá při sportu štěstí. Ale ne vždy je výsledek cílem daného utkání a výsledky obecně cílem mládežnického sportu, a ne vždy je správné klást důraz pouze na hokejový rozvoj hráčů, kteří mají potenciál se hokejem třeba i živit. 

 

 

 

A vy rodiče máte v tomto ohledu na děti obrovský vliv - ač si to možná neuvědomujete. Byli bychom neradi, kdyby se Vaše parta rodičů rozdělila na "partu silných" a "partu slabých". Nerad bych opět zažil situaci, kdy první parta  neustále myslí na dobré výsledky a nejlepší podmínky pro to své dítě a chová se k těm "momentálně slabším" klukům způsobem, že "by se jich nejradši zbavili, jen aby to těm jejich dětem nekazili a oni mohli vyhrávat" - zejména neustálým veřejným poukazováním na jejich chyby nebo neschopnost. Chtěl bych proto poprosit všechny naše rodiče a fanoušky, aby se na tribunách, v šatně a hlavně doma při konverzaci se svými dětmi vyvarovali veškerým negativním komentářům k výkonům jeho spoluhráčů a ty momentálně slabší kluky v jejich očích ještě více neshazovali. Už jen proto, že se opravdu může stát, že za pár let to bude všechno jinak.    

 

Druhou situací, které bych chtěl předejít, je nezdravá rivalita mezi šikovnými spoluhráči, ale tom třeba zase někdy příště... 

 

 

 

Díky za Váš čas, za pochopení a za podporu, a těším se na další spolupráci v této (a třeba i příštích) sezoně. 

 

Radomír Čížek